Marion seděla ve školní lavici, v přeplněné a vydýchané třídě a hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Nebyla schopná vnímat monotónní výklad učitele. Vzpomínala na dobu, kdy byla úplně normální a o magii, která v ní dřímala, neměla ani tušení. Bylo to tak jednoduché, když nemusela bojovat o každou vteřinu zdravé mysli. Bojovala, aby neublížila lidem kolem sebe. Poslední dobou se snažila vyvarovat jakémukoli napětí a hádce.
Když se jí nepovedlo tomu zabránit, následoval nezvladatelný nával moci.
Potom se v jejím životě ocitl Nikolas a jeho spolek. Před očima se jí mihla vzpomínka na úplně první projev moci a na šok, který prožila. Už nějakou dobu měla pocit, že je s ní něco jinak. Že je jiná, než ostatní.
V době, kdy se naučila, alespoň částečně, ovládat svoje schopnosti, se ve škole objevil vysoký tmavovlasý kluk se stříbřitě šedýma očima.
Poprvé Marion na Nikolase narazila v nejodlehlejší části parku, kam se chodila ukrývat, když měla pocit, že se její schopnosti co nevidět vymknou kontrole. Ukrývala se tam před odsuzujícími pohledy spolužáků. Nikdo neměl odvahu jí říct cokoli do očí, ale za jejími zády, někdy téměř doslovně, si o ní říkali, že je čarodějka. Báli se jí a Marion to vlastně vyhovovalo.
V den, kdy potkala Nikolase, opět hledala klid a útočiště v parku a dost ji vyvedlo z rovnováhy, když na "svém" místě nalezla toho hezkého vetřelce. Nebál se jí jako ostatní, vlastně vypadal, jako by na ni čekal. Ve tváři se mu objevil úsměv a vyšel jí vstříc. Tohle Marion nečekala. Zarazila se a o krok couvla.
"Ty se mě bojíš, Marion?" promluvil neznámý klidným hlasem. Marion před ním stála a nebyla schopná jediného slova. Nyní už ji na místě držel jen upřený pohled jeho krásných břidlicových očí a ona se pod tím pohledem mohla jen stěží nadechnout. Téměř nepostřehla, že ji oslovil jménem.
Než se stihla vzpamatovat a vymanit se z jeho vlivu, došel až k ní. Byli od sebe asi půl metru a vzduch mezi nimi se chvěl mocí. Podobný pocit měla občas sama ze sebe. Ve chvílích, když zkoumala možnosti své moci, se stávalo, že se nechala mocí příliš pohltit a potom trpěla šílenou bolestí hlavy.
Teprve, když mladík uhnul očima, dostala Marion šanci promluvit. Odkašlala si a našla vlastní hlas.
"My se známe?" schválně použila stejný tón, kterým se zbavovala těch několika spolužáků, kteří byli dost hloupí na to, aby ji zvali na schůzku.
Ani potom však z chlapcova obličeje nezmizel vlídný výraz, postupně se uklidnila. "Promiň," pousmál se, "vyděsil jsem tě." "Jsem Nikolas a byl jsem určen jako tvůj mentor. Pozorujeme tě už delší dobu a čekali jsme, až se projeví tvoje schopnosti. Pomůžu ti, aby ses zdokonalila v používání magie a pochopila, co se s tebou vlastně děje. Samozřejmě můžeš odmítnout." Díval se na Marion a čekal na její reakci.
"Dobře," souhlasila Marion ostražitě, "ale jak chceš zařídit, že na mě budeš pořád dohlížet?" "Úplně jednoduše. Odedneška jsem tvůj nový spolužák a bydlím v tom velkém domě vedle vás," usmál se Nikolas.
Najednou si Marion uvědomila, že mu vypráví vše, co až dosud dusila v sobě. Vyprávěla mu o tom, jak pokaždé, když cítí, že se její moc vymkne kontrole, uteče sem do parku, o tom, jak čerpá energii z ohně a o spoustě dalších věcí.
Nikolas ji tiše poslouchal a pociťoval rozhořčení nad tím, jak se k Marion chová její okolí. Občas jí dal jemným gestem najevo, aby pokračovala, někdy jí zase pomohl nalézt slova, když se ve vyprávění zadrhla. Bylo mu jí opravdu líto. Někdo s její mocí si nezasloužil to pohrdání, kterým ji častovali všichni kolem. Po několika desítkách minut Marion jemně přerušil, za ruku ji zvedl z lavičky a s její rukou pořád ve své, se vydal ke škole.
Marion vždycky nesnášela, když se ji někdo snažil ovládat, ke svému překvapení však zjistila, že teď jde s Nikolasem naprosto dobrovolně, že se naprosto bez odporu nechá vést za ruku jako děcko.
Do budovy školy vešli ruku v ruce. Bylo po zvonění a chodby zely prázdnotou. Nikolas se s neochvějnou jistotou vydal ke třídě a již na chodbě slyšeli, že výklad už začal.
Marion byla najednou hrozně nejistá a pokoušela se vyprostit své prsty z Nikolasovi dlaně. Ten jí však prsty povzbudivě stiskl, pousmál se a otevřel dveře. Třída najednou tonula v hrobovém tichu a všechny oči se upíraly na dva opozdilce.
"Omlouvám se," řekl Nikolas a v hlase mu zazněla falešná pokora. "Ztratil jsem se a slečna Smithová byla tak laskavá, že mi ukázala celou školu a dovedla mě do třídy." Učitelce chvíli trvalo, než se vzpamatovala a třídou se nadále rozléhalo jen hrobové ticho. Marion cítila pohledy, které se do ní zabodávaly jako hroty dýk.
Učitelka přejela Nika a Marion pohledem. "Děkuji slečno Smithová, můžete se posadit. Pane Greene, prozradíte nám o sobě něco?"
"Jistě paní Marlowová," pousmál se na učitelku. "Jsem Nikolas Green a do Smalevile jsem se přestěhoval z Brightonu zhruba před týdnem." Nikolas se lehce pousmál a potřásl učitelce rukou. "Děkuji, pane Greene, můžete se posadit."
Nikolas vykročil třídou a jeho stříbřité oči pátraly po třídě. Dívčí osazenstvo třídy se ošívalo a dívky se mohly přetrhnout, aby upoutaly jeho pozornost. Nikolas si ale nevšímal ani jedné z dívek. S lehkým úsměvem přešel třídu a sedl si vedle Marion. Třídou se rozlehl šum a každý se otáčel.
Marion bylo trochu líto učitelky, která se marně snažila třídu ukáznit. K učitelčině i Marionině úlevě byla hodina brzy u konce. Šum ve třídě se ještě znásobil a dívky se jedna přes druhou snažily upoutat Nikolasovu pozornost. Marion si všimla, že Vicky, třídní panenka barbie, se zvedla z lavice, poupravila si halenku tak, aby se jí ještě prohloubil výstřih, nasadila přeslazený úsměv a vydala se k Nikolasovi. "Mohla bych s tebou na chvilku mluvit?" zeptala se a na ukazováček si namotávala pramínek dlouhých platinových vlasů.
"Samozřejmě," pousmál se Nikolas. "Já s tebou ale chci mluvit bez ní," ukázala hlavou na Marion. K Marionině údivu se Nikolas zvedl a poodešel s Vicky stranou. Vicky se k Nikolasovi naklonila a začala teatrálně šeptat. "Víš vůbec, kdo to je? Je čarodějnice a kdo ví, čeho je schopná." Victorie teď už jen netrpělivě čekala, až její slova na Nikolase zapůsobí a on si od Marion okamžitě odsedne. Nikolas se jí však zadíval do očí a Marion i na těch několik metrů viděla, jak mu v ocelově šedých očích blýskla moc.
"Opravdu?" usmál se Nikolas na Victorii mile. Vick zalapala po dechu a o krok ustoupila. Nikolas ji však přišpendlil pohledem na místě a uvěznil její oči do svých. Asi po minutě Nikolas oční kontakt přerušil a Vick lapala po dechu. "Pane bože," zašeptala. "Jsi stejný jako ona." V očích se jí zračil strach.
Nikolas se ušklíbl a vydal se zpátky do lavice. Marion překvapeně zírala a nechápala už naprosto nic. "Proč jsi jí ukázal, kdo jsi? O mně si doteď jen mysleli, že se mnou není něco v pořádku, ale ty jsi jim dal důkaz. Odepsal ses tím už napořád."
"Nemůžou mi udělat nic a ty se taky bát nemusíš," ujistil ji Nikolas.
"Já se nebojím. Bojí se mně tolik, že mi nic neudělají, konstatovala Marion.
"Vědí tvoje rodiče o tvé moci? Jak přijali tvoji pravou podstatu?" zeptal se Nik.
"Nevědí, aspoň myslím. A jestli ano, nedávají to znát. Nebojí se mě. Už několikrát mě přistihli při práci s kameny, ale nijak se k tomu nevyjádřili. Přisuzují to pubertálním experimentům."
" Tobě to nevadí? Měli by to vědět. Mohli by ti pomoct a měli by se k tobě chovat tak, aby sis na moc zvykla a stabilizovala své schopnosti. Jak si ke své moci vlastně přišla? Cítil jsem tvou sílu ještě dřív, než jsi vůbec vyšla z budovy."
"Vypadá to," začala Marion, "že jsem moc zdědila po své babičce, na naší půdě jsem našla její knihu stínů."
Víš," řekl opatrně. "Většina covenu si myslí, že bychom se měli dát dohromady." Z Nikolase vyzařovala opatrnost.
"Cože?" vyletěla Marion. "Tak dlouho jste ani nevěděli, že existuju a najednou mi hodláte diktovat, s kým mám chodit a co mám dělat? Vyřiď laskavě covenu, ať si trhnou nohou." Marioniny oči jiskřily vzteky. Cítila, jak se v ní hromadí energie a hledá si cestu ven. Pohlédla z okna a zpozorovala, jak se na nebi, před chvíli ještě jasně modrém, kupí černé bouřkové mraky. Nikolas se natáhl po její ruce, ale Marion sebou při jeho doteku trhla. Oblohu rozčísl blesk.
Marion doslova cítila, jak jí v očích zaplál smaragdový oheň. Tenhle pocit jí byl důvěrně známý. Přestala ovládat svou moc. Nikolas ji vzal kolem ramen a pevně ji k sobě přitiskl. Snažil se ji uklidnit a svou mocí spoutat tu její, aby jí pomohl obnovit její sebeovládání.
Celá třída se otočila jejich směrem. Marion si začala uvědomovat, že se chovala až moc nápadně a po několika minutách bouře slábla, až se rozplynul i poslední černý mrak. Marion se nekontrolovatelně třásla a nyní sama tiskla své tělo do Nikovi teplé náruče.
"Dostaň mě odsud," zašeptala vyčerpaně. Nikolas jí pomohl na nohy a provedl ji třídou ke dveřím. Ostatní se jim klidili z cesty. Na chodbě potkali učitele a Nikolas mu oznámil, že je Marion špatně a on ji doprovází domů. Učiteli stačil jediný pohled na bledou třesoucí se Marion a bez jediné otázky souhlasil.
Marion se s Nikovou pomocí dostala přes parkoviště ke svému autu. Nikolas si od ní vzal klíčky, pomohl jí na sedadlo spolujezdce a sám se usadil za volant velkého černého jeepu. Do vilové čtvrti dorazili v rekordním čase a Marion ani nepostřehla, že minuli odbočku k jejich vilce. Nikolas zastavil až u svého domu a pomohl Marion vystoupit. Podlomily se jí kolena a Nikolas ji stačil tak tak zachytit. Když Marion došlo, že ji Nikolas vede směrem ke svému domu, upřela na něj zkoumavý pohled.
"Nedívej se tak," zakřenil se Nikolas. "Jak bys ani vašim vysvětlovala, že jsi doma o tři hodiny dřív? Řekla bys jim, že se přehnala bouřka?" Nikolasova slova obsahovala nepopiratelnou logiku. V podstatě utekla ze školy a to by doma asi nevysvětlila.
Došli už téměř k světle žluté viktoriánské vilce. Dům měl vyřezávané okenní rámy i dveře a kolem byla dobře udržovaná zahrada s několika růžovými keři a velkou jabloní. Pozemek ohraničoval hustý živý plot. Marion se s údivem okouzleně rozhlížela. Vypadalo to tu vážně moc hezky a jí by ani nenapadlo, že tu Nikolas žije sám.
Došli ke dveřím a Nikolas je odemkl. Marion se naskytl pohled do velké, jednoduše zařízené haly. Z haly vedlo mohutné schodiště z mahagonového dřeva a sotva vešla dovnitř, otevřel se před ní výhled do prostorného obýváku a velké kuchyně, které navazovaly na halu. Obývák byl zařízen mahagonovým nábytkem a u jedné ze stěn stála černá kožená sedací souprava. Nikolas dovedl Marion k pohovce a pomohl jí se posadit.
"Takže, co teď?" ačkoli se snažila být milá, do hlasu se jí vloudil tón jízlivosti. Tahle situace pro ni byla nová a ona nevěděla, jak se chovat. Nikdy předtím se k ní nikdo nechoval, jako by byla nějak výjimečná. Až teď.
Nikolas se na ni obezřetně podíval. "Nejdřív, ti přinesu něco k pití a potom ti vysvětlím všechno, co jsi měla vědět už v okamžiku, kdy se poprvé projevila tvoje moc. Byl jsem vždycky proti tomu, aby tě coven udržoval v nevědomosti. Několikrát jsem tě chtěl kontaktovat proti jejich vůli, ale pokaždé mi to nějak znemožnili." Najednou zmlkl a změnil téma.
"Dáš si kafe nebo čaj?"
"Kafe, a hodně silný prosím," odpověděla mu Marion. "Pokaždé se díky němu rychle vzpamatuji."
"Dobře," pousmál se. "Za chvilku jsem tady." Nikolas se rychle otočil a odešel z místnosti. Marion cítila, jak se jejího vědomí zmocňuje únava a začala se poddávat sladkému volání spánku. Oči se jí zavřely a dech se prohloubil. Spánek a hrnek kávy jí vždycky pomáhali.
Když Nikolas vstoupil do obýváku s tácem sušenek a dvěma šálky kávy, naskytl se mu pohled na spící Marion. Všechny rysy se jí uvolnily, z tváří se vytratilo napětí a Nikolas měl v tu chvíli pocit, jako by hleděl na porcelánovou panenku. Byla v té chvíli stejně tak křehká, stejně tak bezbranná. Posadil se do jednoho z křesel a užíval si pohled na její jemnou bledou tvář. Kolem obličeje se jí vlnily dlouhé prameny a spadaly jí na útlá ramena. Pozoroval její drobný nos a hezky tvarované rty, ve spánku trochu pootevřené. Dlouhé černé řasy jí vrhaly na tváře jemné stíny. Díval se na ni a přemýšlel, jak to pro ni muselo být těžké, když byla na všechno sama. Jaký šok musela prožít v okamžiku, kdy se její schopnosti plně projevily.
On měl štěstí. Od útlého věku byl vychováván, rodiči i covenem, k budoucnosti čaroděje. Měl kolem sebe tolik lidí a stejně ho poprvé zachvátil strach. Tenkrát utekl a neukázal se několik dní. Když se jeho schopnosti projevily poprvé, hrál si s jedním z kamarádů na jejich dvorku. Několik metrů od nich připravovali Nikovy rodiče věci na grilování. Nikolajův otec připravil dřevo a škrtl sirkou. Sirka však náhle pohasla v poryvu větru. Nikolas byl na sirku najednou plně soustředěn a z pohaslé hlavičky vyšlehl drobný plamínek, který se stále zvětšoval. Nikolas na sirku zíral jako uhranutý a vzpamatoval se až ve chvíli, jeho otec vykřikl bolestí a hořící sirku hodil do grilu. Nikolas se třásl po celém těle a ve chvíli, kdy si uvědomil, co provedl, se prostě otočil a utekl. Schoval se v polorozpadlé budově jakési staré továrny. Vždycky si myslel, že rodiče přehánějí, když mu říkali, že se u něj probudí síla, díky které dokáže velké věci.
Ve vzpomínkách se mu vynořily tváře rodičů. Jak je to vlastně dlouho, co je neviděl? Stýskalo se mu po matčině vlídném chování. Elsa pro něho vždy měla nějaká povzbudivá čí útěšná slova. Stýskalo se mu po laskavém pohledu jejích oříškových očí. Elsa byla drobná štíhlá žena s lehce opálenou pletí a dlouhými rudými vlasy. Otec ho vždy podporoval, když už to s magií chtěl vzdát, vždy věděl, co říct, aby mu pomohl. Damien byl vysoký a svalnatý, stejně jako Nikolas měl ocelově šedé oči a hnědé vlasy. Obličej mu zdobily vrásky od smíchu. Když byl Nikolas hodně malý, byl pro něj otec velkým vzorem.
Nepatrný pohyb vedle něho jej vymanil z přediva vzpomínek. Zadíval se znovu na Marioniny jemné rysy. I přes její spuštěná víčka viděl ty smaragdově zelené oči. Nikolas přemýšlel, jestli ji má vzbudit nebo ji nechat spát. Marion vyřešila to dilema za něho, když se lehce zavrtěla a otevřela oči. Měla zamlžený a lehce zmatený pohled. Chvíli si nemohla vzpomenout, kde je. Potom prudce vyletěla do sedu. Bylo jí neskutečně trapné, že tady usnula. Pokaždé, když se jí její vlastní moc vymkla z rukou, neskutečně ji to vyčerpalo. Dnes to bylo ještě horší než jindy.
"Promiň," zamumlala. "Nestává se mi často, že by mě to takhle vyčerpalo. Poradíš mi, jak to ovládat?" pousmála se. Nikolas jí podal hrnek s kávou, která byla ku podivu stále teplá, a konečně promluvil.
"Připomínáš mi mě samotného, když se u mě projevila moc. Myslel jsem si, že přece musí existovat nějaký návod, jak schopnosti plně ovládnout. Žádný návod ale není. Je to způsobené tím, že se naše schopnosti neustále zvětšují."
Marion se na Nikolase vyděšeně zadívala a ten pohled přiměl Nikolase rychle v monologu pokračovat. "Není sice návod, jak to zcela ovládat, ale většinu moci zvládneš praxí. Musíš neustále trénovat. Jakmile část svých schopností zvládneš, půjde to rychleji a i sebeovládání se ti hodně zlepší. Pomůžu ti, ale je pro mě smrtelně důležité, abys mi důvěřovala. Jinak bys mě mohla i zranit. Nejlepší a nejdůvěrnější je partnerské pouto, proto by bylo nejlepší, kdybychom byli spolu." Poslední větu vyslovil nanejvíš obezřetně, ale od Marion se dočkal daleko bouřlivější reakce, než na jakou byl připraven.
Marioniny oči zuřivě zaplály zeleným ohněm a celé její tělo se napjalo, až Nikolase napadlo, že po něm rozhněvaná dívka skočí a praští ho pěstí.
"Už zase," zasyčela vztekle, "s tím začínáš? Kolikrát ještě to budu tobě a těm ostatním opakovat? Nejsme ve středověku, aby mi lidi okolo, lidi, které jsem nikdy neviděla, vnucovali kluka, kterého znám ani ne den?" Sotva Marion dořekla poslední větu, okamžitě toho zalitovala. Nikolasova tvář se totiž při jejích slovech zkřivila, jako by ho praštila pěstí do břicha. Nevzala však ta slova zpátky. Vřel v ní vztek a chladné zelené oči metaly blesky.
Nikolase její poslední věta nepředstavitelně ranila, ale věděl, že si za to mohl sám.
Zajímavý text i blog. Neuvažovala jsi o vydání e-knihy? Jsme začínající nakladatelství hledáme nové neokoukané autory. V případě zájmu o spolupráci nás kontaktuj.